Sníme o realitě, zatímco sny se rozplývají přímo před našima očima.

Jak se skamarádit s novým rodinným příslušníkem

28. června 2016 v 11:29 | Eleria |  Fejetony

K tomuto příběhu se váže příběh další, a to konkrétně jak se mi podařilo si jednou známkou pokazit výslednou známku z češtiny. Od začátku mi přitom bylo jasné, že to bude za 5 - no, ale zvolila jsem cestu menšího odporu a namísto psaní popisu předmětu a pracovního postupu s ním spojeným, jsem se rozhodla pro jiný slohový útvar. Tedy rozhodla... Ruka si psala, co chtěla, a mně jednoduše přišlo líto ji diktovat něco naprosto jiného :)







Jak se skamarádit s novým rodinným příslušníkem

(spoiler) - kávovarem

Jak se tak dívám, s okázalým respektem, na velkou krabici, která mi blokuje cestu do pokoje, získávám tři možnosti k dalšímu postupu:

1) mohu tu papírovou věc otevřít a nahlédnout na zázrak, který skrývá.
2) přeskočím krabici a jednoduše ji budu, s velkým sebezapřením, ignorovat. Určitě.
3) přenechám tento složitý úkol svým rodičům - do této doby musím odolávat pokušení, a proto raději odsunu krabici do dostatečné vzdálenosti od dveří, abych se mohla v pokojíčku zavřít a stejně tak jako v předchozím bodě - slavnostně přísahám, že se do příchodu někoho povolanějšího budu věnovat jiné činnosti.

Ale to bych nebyla já, abych dokázala poručit svému tělu, abych nepřinesla nůž a právě teď onen předmět nedostala z papírového obalu - to bych nebyla já, abych odolala pokušení. Nemilosrdně jsem odstranila izolepu, která chránila předmět uvnitř. Už chybělo jen oslnivě bílé světlo, které by zhoustlé atmosféře okolo dodalo ten správný efekt.
Kávovar je na světě! Taková černá, nenápadně vyhlížející krabička - nic zvláštního - jednoduše nepůsobila nijak věrohodně, a tak jejím jediným oceněním zůstal můj nedůvěřivý výraz, který však mluvil za vše. Návod hlásal, že onen přístroj dokáže skoro nemožné, čemuž se opravdu i po detailním prohlédnutí věřit nedalo. Jenom jeden "čudlík" - vypínání, samozřejmě. A to mělo být vše. O zbytek se měly postarat kapsle - taktéž přibalené, záludně schované pod hromadou papírů a ochranných fólií. Rozhodla jsem se, že zariskuji a pokusím se vzít celou záležitost do svých rukou. Opravdu, svým způsobem jsem byla ospalá a ta káva by byla více než jen k užitku. Začátek by se povedl - k mému překvapení se podařilo zapojit spotřebič do zásuvky bez sebemenšího výbuchu. Vážně se většinou s elektrospotřebiči, vlastně celkově technikou, nekamarádím - vzájemně si nerozumíme, a tak se zdá být téměř nemožné, abychom mezi sebou vytvořily nějaký vážnější vztah. Jaká škoda…
Následoval již o něco složitější krok - stisk jediného tlačítka na celém přístroji a následné odklopení víka, vložení tablety a… Následně se mi setmělo před očima a já, natahujíc se ke kávovaru s tichou prosbou o pomoc při jeho zprovozňování, otevírám oči. "Vstávej - musíš do školy! Jaké chceš kafe?" ozvalo se z vedlejšího pokoje, a tak jsem s okamžitým pohledem směrem k budíku k mému (ne)štěstí zjistila, že jsem zaspala. Byla to vyloženě znepokojivá zpráva, a tak urychlené vylezení z postele a zamíření do kuchyně pro pozdní snídani bylo nezbytné, "Karamelový latte macchiato!" zvolala jsem za pochodu. U barového stolku již postávala má starší sestra a právě zapínala zázračný spotřebič, který mi má připravit životabudič, díky kterému vydržím celý den ve střehu.
Jeden fakt mě ale zarážel. Sen popisoval náš kávovar až děsivě přesně, ale jeden rozdíl tu byl. Tlačítka měl přístroj dvě - jedno pro zapnutí, druhé pro zprovoznění průtoku vody. Ta byla uskladněna v oddělené nádobce, kam se musela pravidelně přilévat, aby nedošla. Musíme si proto dávat pozor, aby kávovar tímto způsobem nezačal protestovat proti našemu zacházení. Sestra odklopila víko, pod něj vložila tabletku - jednu ze dvou, které měla připravené - tu s mlékem. Poklop zavřela a spustila celý proces stisknutím druhého tlačítka shora. Místo toho, abych se začala připravovat na odchod, se zaujetím jsem pozorovala, jak tenký proud mléka teče do vysoké sklenice. Poslední kapka. Sestra opět víko odklopila, prázdnou tabletku vyhodila do koše a nahradila ji jinou. Celý proces se opakoval, tentokrát však mléko bylo ředěno hnědou tekutinou a spolu tvořily známý "latte-zjev".
"Lucie!" probral mě opět stejný hlas, na který jsem reagovala jen tázavým výrazem, "Je za pět celá!" zděsila jsem se a "voklopila" do sebe celé pití naráz. Po zastrašující noci jsme se přeci jen s kávovarem skamarádily - a nebylo to ani tak těžké, no ne?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama